Příběhy

Monika byla opakovaně několik let hospitalizovaná v Psychiatrické nemocnici Bohnice. I když měla svůj byt v Praze, přes mnoho pokusů o návrat se jí stále nedařilo zůstat doma déle než několik dnů. Doma se cítila sama, nevěděla, jak se má po tak dlouhé době postarat o sebe a o domácnost. Kvůli svým potížím musela brát léky, nicméně postupně začala na pravidelnou medikaci zapomínat. Tím se u ní začaly prohlubovat obavy a úzkosti ze samoty, strach a "sluchové halucinace", které jí říkaly, že sama to doma nezvládne. Po několika dnech se opět musela vrátit do nemocnice. Monika měla bratra, který s ní byl v občasném kontaktu, ale kvůli svému zaměstnání a rodině s ní nemohl být často. 

Situace se změnila v momentě, kdy ošetřující lékařka oslovila pracovníky terénního týmu, zda by pomohli Monice v návratu domů a podpořili ji, aby se nemusela neustále vracet do hospitalizace. Bylo to Moniky velké přání, akorát nevěděla na koho se může obrátit. 

Pracovníci s Monikou navázali kontakt již v nemocnici, spolu s ní, lékařkou a bratrem naplánovali jednotlivé kroky, které byly potřeba udělat, aby se Monika mohla vrátit domů a doma již zůstala. Lékařka předepsala potřebnou medikaci, bratr zajistil nákup pro první dny po návratu, s Monikou se domluvili, že s ní bude v pravidelném kontaktu
3x týdně a budou si telefonovat vždy ráno a večer. Pracovníci terénního týmu se s Monikou dohodli, že za ní budou docházet každý den, podpoří jí v péči o domácnost a v pravidelném užívání medikace. Tyto kroky byly velmi důležité proto, aby Monika získala jistotu, že to doma zvládne.

Spolupráce se dařila velmi dobře a po necelém roce Monika získala vytoužený klid, naučila se pravidelně brát léky a starat se o běžné věci v domácnosti, včetně nakupování. Její zdravotní stav se zlepšil natolik, že začala uvažovat o návratu do práce. Podařilo se jí opět navázat kontakt se svou bývalou kamarádkou, se kterou velmi ráda chodila na kafe a do kina. S bratrem se viděli každý týden, obvykle v sobotu chodila k němu na oběd, měla hezký vztah s jeho dětmi i ženou. 

Během spolupráce s terénním týmem se podařilo snížit počet hospitalizací i jejich délku. Monika se naučila pracovat se situacemi, které jí nedělaly dobře a pokud se její zdravotní stav zhoršil, většinou toto zhoršení zvládla obvykle doma, s podporou rodiny, pracovníků a lékařky. 

Dnes Monika bydlí ve svém bytě, pracuje 4 dny v týdnu ve firmě, kde dělá pomocné administrativní práce. Zapojila se do svépomocné skupiny, která pomáhá lidem se zkušeností s duševním onemocněním překonávat obtíže, které tato zkušenost s sebou nese.